TEMNO
Autobus.
Odpolední špička.
Bus plný cestujících držících se ne tyče, ale mobilu.
Mobilní hovory splývaly s hlukem motoru autobusu.
Až na jednu výjimku.
Seděla přímo za řidičem.
Přímo za jeho zády.
Žena neurčitého věku do mobilu nehovořila, ale křičela z plných plic.
Jen co dořvala jeden hovor, započala druhý.
Její soprán rval nejen uši!
Když přijel autobus do zastávky, řidič se zvedl, přistoupil k ní, slušně pozdravil a zeptal se:
"Mladá paní, musíte tak křičet? Kdo to má poslouchat? Koho myslíte, že to zajímá?"
Sympaťák, pomyslela jsem si, nejen, že je slušnej, ale má nervy ze železa.
"A co mám dělat, když mě furt někdo volá?" vyštěkla na něj Siréna.
"A co mám dělat, když mě furt někdo volá?" vyštěkla na něj Siréna.
Řidič neodpověděl.
Asi radši.
Když jsem vystupovala, vystupovala Siréna společně se mnou.
Stoupla si před autobus a začala si opisovat jeho číslo.
"Podám na řidiče stížnost, co si to dovolil, takový drzoun!" podotkla směrem ke mně.
Stoupla jsem si vedle ní a začala si též opisovat číslo autobusu.
"Taky si na něj budete ztěžovat, na hulváta jednoho?" zeptala se mě.
"Ne, já ho budu naopak chválit, napíšu na něj pochvalu!" ohromila jsem jí.
"Ne, já ho budu naopak chválit, napíšu na něj pochvalu!" ohromila jsem jí.
"Za jízdy se přece nemá mluvit na řidiče, natož mu ječet přímo do uší!" dodala jsem s nadějí, že se Siréně třeba rozsvítí?!
Nic.
Temno.
Stála tam s otevřenou pusou..., když v tom jí zazvonil mobil. 
.
