V básních netřeba hledat realitu či logiku, jsou krásné proto, protože v nich každý vidí to, co chce!

Leden 2017

Bez papírů

30. ledna 2017 v 9:01 | Sugr |  Napsal sám život
BEZ PAPÍRŮ

Potkaly jsme se v autobuse.
Janu jsem neviděla od doby, co jsme skončily vejšku.
Považovala se vždy za nejkrásnější na celém světě.
Kila make-upu, kartáče místo řas, kopie ošacení Star, to byl jediný smysl jejího života.
Umělé, dlouhé rudé nehty, uvádějící muže milující drápy v trans, byly přímo její úchylkou.
Byla jedináček.
Rodiče jí koupili a zařídili velký byt, dotovali ji penězi ve výši, v jaké si řekla a ona si to dokázala blahobyt spadlý do klína, patřičně užívat.
Na všechno měla lidi.
Nenakupovala.
Nevařila.
Nestarala se o domácnost.
Nikdy nic nedělala.
Nemusela!
"Nevím co s penězi!" chlubila se nám.
Záviděly jsme jí.
Všechny.
Od školy jsme se pak už neviděly.
Občas mi nějaká kámoška napsala mail, občas jsme vzpomněly i na Janu.
Žila prý sama.
Sobecky a hrdě.
S nikým se nikdy o nic nedělila, natož o sebe.
Rodiče jí už zemřeli a ona si tak zvaně "zbyla".

Je to ona, nebo není? Nebyla jsem si jistá.
Z manekýny je obtloustlá nenalíčená ženská, která drží v ruce tašku.
K tomu by se přece ona nikdy nesnížila.
"Ahoj Jano!" nejistě jsem pozdravila.
"Jééé, ahoj!" vykřikla na celý bus. "Koukáš viď? A nevěříš tomu, co vidíš, že? No jo, na stará kolena jsem se zbláznila! Magická třicítka a samota už mi začala lézt na budku! Ženská si sice vystačí sama i v posteli ale…, přece jenom jsem zatoužila občas někoho pohladit!"
Nevěřila jsem vlastním uším.
Ta sobecká, sebestředná pětatřicátnice, které slovo muž, či dítě bylo vždy tak odporné! Ta, že by měla potřebu citu, a dokonce by uměla i pohladit?
"Jo a představ si, už nebydlím sama! Otročím mu už pět let! Já! Věřila bys?" pokračovala Jana.
"Nevěřila!" odpověděla jsem popravdě.
"Hm, ale vybrala jsem si holka dobře! Sice už to sice není žádný mladík, ale co. Jen jsem si myslela, že už bude vybouřenej, ale kolikrát mu ani nestačím! Jo, je to divoch!" šibalsky se usmála.
"A každej večer ještě než usneme, chce si se mnou hrát!" rozzářila se jako polední sluníčko.
"A má plusy, které mě skutečně berou," pokračovala Jana ve vyprávění o svém panu Božském. "Je neuvěřitelně čistotnej a neběhá mi za jinýma. Vlastně furt jen leží doma na gauči a těší se, až přijdu z práce domů!" usmívala se Jana od ucha k uchu. "Hele a mě začalo bavit i vaření, pamatuješ, jaký jsem byla lempl a neuměla jsem si uvařit ani čaj? Tak teď mu vyvařuju každý den. A s láskou! A to si představ, že na něj mám i papíry!" dodala patřičně hrdě, tak jak to uměla jen ona.
"No, nekecej!", vykřikla jsem, protože tohle by nečekal skutečně nikdo. Ona se snad vdala?
"No to víš, jen tak nějakýho, bych nechtěla, znáš mě. Musí mít úroveň! A tenhle jí skutečně má! Je to čistokrevnej pitbul, Cosmas von der Taubenbrücke!" hrdě dodala a celá zeměkoule se opět otočila jen a jen kolem ní.

No jo, že mě to hned nenapadlo!
Copak Jana by se obětovala jen tak nějakýmu, obyčejnýmu a ještě k tomu bez papírů?! Smějící se




.

Oba

13. ledna 2017 v 7:30 | Sugr |  Básničky
OBA

Líbí se mi,
když tě vysvlíkám,
líbí se mi,
když se tě dotýkám.
líbí se mi
tvoje tělo laskat,
líbí se mi
tvoje něžná láska.

Líbí se mi,
když mě vysvlíkáš,
líbí se mi,
když se mě dotýkáš,
líbí se mi
tvé mužné vyznání,
líbí se mi
tvé krásné líbání.

Líbí se nám,
když jsme vysvlečení,
líbí se nám
něžné smyslů vábení,
líbí se nám
naše krásné milování,
líbí se nám
těl vzájemné odevzdání.



.

Kdybych...

1. ledna 2017 v 0:01 | Sugr |  Básničky

KDYBYCH...

Kdybych uměla čarovat,
vyčarovala bych si modré z nebe,
abys uměl mít ještě rád,
abych i já uměla mít ráda tebe.

Kdybych uměla čarovat
vyčarovala bych si prsten Arabely,
otočila bych s ním
a byli bychom mladí a zdraví.

Kdybych uměla čarovat,
ten prsten bych ti z lásky dala,
otočil bys s ním
a tahle básnička by se doopravdy stala.




PS: Slibuji, co jsem slíbila Smějící se komentáři č. 17 v mém posledním příspěvku roku 2016.
Toto mé dílko bude uveřejněno 1.1.2017 v 00:01 hod.



.