V básních netřeba hledat realitu či logiku, jsou krásné proto, protože v nich každý vidí to, co chce!

Listopad 2016

Chcete opíchat?

22. listopadu 2016 v 8:00 | Sugr |  Napsal sám život
CHCETE OPÍCHAT?

Těšila jsem se na něj.
Strašně moc.
Tak moc jsem se snad nikdy na žádného netěšila.
Nestydím se přiznat, že ani na svého milovaného manžílka.
Konečně!
Nemohla jsem už ani dospat.
Konečně nastal den D!

Na uvítanou mi podal svou ruku.
Jeho stisk byl příjemný, žádná leklá ryba v mé dlani.
Posadil mě naproti sobě.
"Tak povídejte!" vyzval mě svým klidným a příjemným hlasem.
Při mém monologu a jeho pozorném poslouchání, jsem měla čas si ho pořádně prohlídnout.

Střední věk, štíhlý, krásný, vonící čistým perfektně nažehleným prádlem, prostě šik chlap, s překrásným úsměvem na rtech.
Jeho mužské ego, které z něj vyzařovalo, dosahovalo výše Mount Everestu.
Udělal na mě dojem.
Žádný spěch, stres, žádné rychle, rychle, ať už je to za námi, tak jak to v této uspěchané době chodí.
Tenhle byl jiný.
Prý "nový".
Celou dobu mi hleděl upřeně do očí.
"Chcete opíchat?" zeptal se.
Tiše a žádostivě jsem vyhrkla: "Ano!"
"Ani nevíte, jak na to čekám, jak jsem se na vás těšila!" dodala jsem punc pravdy svému rčení.

"Tak se položte na břicho a vystrčte na mě zadeček!" řekl a odešel do vedlejší místnosti.
Prý se na mě připravit.
S nadějí, že jen on mě udělá to, co jiný nedokáže, jsem ležela s holým zadečkem, ještě než stačil svou větu dokončit.
"Bude to bolet!" pravil omluvně, než se mě dotkl.
"Nebude!" hlesla jsem slastně.
Se slovy: "Mockrát děkuji, pane doktore, máte zlatý ruce!" jsem se poté začala oblékat.
"No, však náš nový pan doktor je velice šikovný, ten to má skutečně v rukou! Opíchá jako málokterý!" dodala sestřička s úsměvem na rtech.
Se slovy "nashle" jsem zavřela dveře ordinace a s pomalu ustupující bolestí zad jsem se šla zapojit do hektického pracovního procesu na mém pracovišti.



.

Nahé

12. listopadu 2016 v 15:30 | Sugr |  Básničky

NAHÉ

Líbáš moji pusu sladkou,
nechceš být už lásky vratkou.

Líbáš moji pusu něžnou,
v lásce se ti stanu kněžnou.

Líbáš moje rety vlahé,
vstřícné jsou, jakoby nahé.



.

Realita života

1. listopadu 2016 v 9:30 | Sugr |  Napsal sám život
REALITA ŽIVOTA

Obyčejné, všední, časné pracovní ráno.
Pražské metro.
Masy lidí.
Spěchají.
Běží po jezdících schodech.
Vrážejí jeden do druhého.
Rychle v běhu shltnou svou snídani v podobě obložené housky, kterou zakoupili v právě otevřené pekárně.
Prázdné igelitové sáčky se zbytky vajíček a použité ubrousky poletují v silném průvanu metrem, jako zběsilí motýlci na větrné louce.

Mezi davem "řítících" se lidských mas se najednou objevil někdo kdo nespěchal.
Nemohl spěchat.
Subtilní, starý, šedovlasý pán s černými brýlemi a bílou holí.
Lidé, jakoby ho neviděli. (zvláštní paradox)
Bezostyšně do něj vráželi, nikdo se nezastavil, nikdo mu pomohl.
Neměli čas!

Přišla jsem k němu a nabídla mu své rámě.
"Pojďte, já vám pomůžu. Kam jedete takhle brzo ráno?" zeptala jsem se ho.
"Máme sraz nevidomých v Hradci, mladá paní" odpověděl a vděčně se chytil mé paže.
"Děkuji vám moc za pomoc, jste moc hodná, to se mi tak často nestává!" dodal s úsměvem.

Absolvovali jsme bezpečně dvoje jezdící schody a zastavili se dole na nástupišti metra.

"Proč jedete na takovou dalekou cestu sám?
Copak nemáte někoho, rodinu, kdo by vás doprovodil?" zeptala jsem se.
"Víte, manželka mi zemřela loni v březnu, a dcera a syn nemají čas.
Podnikají a nemají čas ani na sebe, natož na starého tátu!
Víte, samota je zlá, moc zlá! Příští rok mi bude 90.
Ale…, jsem na světě rád!"

Poslouchala jsem jeho příjemný a klidný hlas.
Jak může být ten stařeček šťastný?
Jak může být na světě rád, když přišel o to nejdůležitější v životě?
Jak může být rád, když si v té hrozné samotě zbyl sám?

Obdivně jsem si ho prohlížela.
Štíhlý, velmi čistý a upravený, vkusně a hezky oblečen.
Hladce oholená tvář a příjemná vůně pánské vody po holení.
Ani jeho druhé zuby neměly při jeho téměř trvalém úsměvu žádnou chybu.
Vyzařoval z něj neuvěřitelný klid a pohoda.

Jeho věk mi připadal jak Fata Morgána.
Nejen vzhled, ale i vitalitu by mu mohl leckterý 50letý vidoucí děda vskutku závidět!

"Víte, já nemám s kým celé dny promluvit a to, že jste mi věnovala svůj čas a promluvila se mnou, si budu nejen dnes stále připomínat dokola.
Máte velmi příjemný hlas, musíte být moc dobrý člověk.
Jsem strašně rád, že jsem vás potkal.
Moc vám děkuji, mladá paní!" dodal slova díků ten nevidomý starý pán.

To dnešní ráno jsem nebrala jako pomoc, ale jako samozřejmost.

Nevidomý dědeček mi na rozloučenou stiskl ruku.
"Váš dnešní dobrý skutek se vám brzo vrátí!" vyřkl kouzelnou formulku a zmizel ve dveřích metra.
Přijelo metro v mém směru a masa v běhu snídajících lidí mě vcucla do narvaného vagonu.
Obyčejné pracovní ráno.
Stres, spěch, řítící se lidé.
Realita dnešního života.

S loktem spolucestujícího v mém boku, a dechem z vajíčkové pomazánky, kterou hltal vedle mě stojící pán, jsem se blížila k cíli mé cesty.




.