V básních netřeba hledat realitu či logiku, jsou krásné proto, protože v nich každý vidí to, co chce!

Srpen 2016

Anonym

30. srpna 2016 v 18:20 | Sugr
ANONYM "M"

Na konci července jsem komentovala na jednom blogu a na můj komentář, který byl určen autorovi blogu, reagoval anonym.
Anonym "M".
Mimo hodnocení mého blogu, se pustil M i do urážek komentujících blogerek, které se zapojily do diskuse.
Jsme prý zlé, nenávistné a zestárlé.
Moje dílka ohodnotil jako:
- mizerné básně,
- slaboduché veršovánky,
- přisprostlý básničky
a kýčovité dvojsmyslné sračky!

Ve svém rozčílení a zlobě, na sebe přece jenom něco prozradil.
Jedna z komentujících nazvala mé básničky jemnou erotickou lyrikou.
"M" napsal, že smíchy spadnul ze židle. Prý rozhodně ví, jaký je rozdíl mezi kýčovitými dvojsmyslnými sračkami a kvalitní milostnou poezií, jakou psal třeba Nezval nebo Seifert.

Když se mnou v prosinci loňského roku uveřejnil velmi příjemný rozhovor Standa na Srdci blogu, závěrem jsem podotkla, že se nebojím negativních komentářů, že na ně na svém blogu ráda odpovídám.
Učiním tak i nyní.

Milý anonyme,
jakmile mě napadne další dvojsmyslná sračka, a čas mi dovolí ji uveřejnit na mém blogu, učiním tak s ještě větší radostí než dřív.
Snad už konečně přestaneš ty mé slaboduché veršovánky číst! Smějící se




.

Vzala jsem roha!

20. srpna 2016 v 17:00 | Sugr |  Napsal sám život

VZALA JSEM ROHA!

Miluju ho.
Miluju pohled muže, který ženu srazí na kolena.
Ten pohled, ze kterého se z každé ženy stane rázem plachá laň.
Laň, která stojí u lesní studánky.
Chce se napít, ale nemůže.
Její vyprahlé hrdlo volá SOS, ale pohled statného jelena, který je vládcem lesa i jejího těla, jí zcela paralyzuje.
Nemůže se ani hnout...

Hm, už dost milá Sugr, než ti přijel výtah, tvoje fantazie se zatoulala zase sakra daleko!
Dveře výtahu se otevřely a já nastoupila.
Zmáčkla jsem P - přízemí, protože jsem byla ve třetím patře, kde jsem byla něco služebně vyřídit.
Výtah kupodivu zel prázdnotou.
Vlastně…, nezel.
Všimla jsem si, že tam nejsem sama.
Někdo tam stál, ačkoliv neměl navolené žádné patro.
"Kam jedete?" zeptala jsem se, ve snaze pomoci.
"Chtěl jsem do čtvrtého!" odpověděl velmi příjemný mužský hlas.
"Hm, tak to máte smůlu, když jste si nic nezmáčkl, tak jedeme dolů", odvětila jsem po pravdě a pozorněji se zadívala po hlase, který něco chtěl, ale nic pro to neudělal!
Byl to muž v nejlepších letech.
Tak pětatřicet, vysoký, vlasatý, statný, usměvavý, pěkně oblečený…, no prostě…"jelen"!
Protože jsem stála ve výtahu a ne u studánky, kolena se mi nepodlomily.
"Hm…, vy jste si myslel, že stačí "chtít" a výtah vám bude číst myšlenky a odveze vás tam?" snažila jsem se dopídit mužské logiky.
"Víte, já jsem tu prvně! Já to tu neznám!" zaznělo z jeho krásně vykrojených úst.
Usmál se na mě tím nejkrásnějším úsměvem, kterým může muž ženu podarovat.
Zalapala jsem po dechu a tiše polkla.
Žasla jsem!
Věděl, že potřebuje do čtvrtého patra.
Věděl, že je ve výtahu a že výtah není řízen myšlenkou.
Nevěděl, že ve výtahu se mačká tlačítko čísla patra, do kterého chce jet?
Pro detailisty, či šťourali, upřesním, že výtah má zcela běžné ovládání, jako má 99 procent výtahů na světě.

Když se mnou ten ztepilý pán vystoupil v přízemí a zůstal stát u výtahu, s pohledem raněné laně, jsem rychle vzala roha!



.